Zdálo by se, že v oblasti lidské činnosti matematika a umění stojí na protilehlých pólech, ba že se někdy až vylučují. Ale i v matematice je kus umění. Matematik Sobolev napsal: "Skutečným matematikem je ten, kdo nejen úlohu řeší, ale snaží se vyřešit ji pěkně." Dodnes obdivujeme dokonalost antického sochařského umění. Jeho krása spočívá v zachování proporcí. Antičtí sochaři tvořili nejen na základě umělecké intuice, ale i na základě vypočtených proporcí. Geometrie se tak stala prostředkem pro vyjádření harmonie tvaru lidského těla.

O vztahu matematiky a umění svědčí i to, že mnozí vynikající výtvarníci byli výbornými matematiky, např. Leonardo da Vinci nebo Albrecht Dürer.

Na základě estetických rozborů a experimentů se poznalo, že některé číselné vztahy se často opakují. Zřejmě v nich nacházíme zalíbení. Jedním z těchto tajemných vztahů je zlatý řez.

Při tvorbě obrazových formátů se používá poměr zlatého řezu pro výšku i šířku rámu. Rám ve tvaru zlatého obdélníka je protáhlý formát naležato, často používaný pro obrazy moře.

Se zlatým řezem se setkáváme i při umisťování hlavního motivu obrazu do plochy formátu. Esteticky mnohem účinější je umístění mimo geometrický střed, do tzv. středu optického, který bývá dán užitím poměru zlatého řezu nebo dvojitého zlatého řezu. S tímto kompozičním řešením se často setkáváme v obrazech Bohumila Kubišty (1884-1918). Kubišta patřil k umělcům, kteří obrazové geometrii věnovali velkou pozornost. Podívejme se na uplatnění harmonických poměrů v jeho obraze Žně.

Zlatý řez se uplatňuje v mnoha malířských kompozicích nejrůznějších období. Známý obraz Leonarda da Vinci "Poslední večeře Páně" je tak působivý právě proto, že postavy na něm jsou rozděleny bílým ubrusem podle zlatého řezu. I Raffaelova "Sixtinská madona" může být vtěsnána do poměrů zlatého řezu.

Malíř však obraz složitě neproměřuje, nýbrž se nechává vést citem, který mu určuje poměry rozměrů v obraze, vztahy částí k celku i jejich umístění do formátu.

Zejména v renesanci se pěstuje a udržuje mínění, že nejkrásnější jsou útvary, v nichž lze najít zlatý řez. Učitelé radí svým malířským učňům konstruovat tělo podle zlatého řezu.

Filozofové zabývající se estetikou našli na lidském těle zlatý řez v poměru délek nad pasem a pod pasem. A tyto části těla můžeme znovu rozdělit na dvě části v poměru 0,618 : 1. Hranicemi jsou další dvě zúžení na lidském těle: krk a noha těsně pod kolenem.

Zlatý řez je však statická hodnota. Je to jakýsi ideální průměr a každý člověk s ním není na milimetr totožný. A navíc platí pro jakéhosi oboupohlavního člověka, protože je průměrem hodnot naměřených u žen i u mužů. Ve skutečnosti je hodnota 0,618 u mužů trochu menší a u žen větší. Děvčata by měla mít delší nohy a chlapci v poměru k svojí výšce více vyvinutou horní hrudní část.

Stupeň krásy určité postavy je v tom, jak dalece se její proporce přiblížily k průměrným, resp. normálním proporcím. Individuí s průměrnými proporcemi je však poměrně málo a u většiny lidí kolísají kolem tohoto průměru. Průměrné proporce jsou tedy základem, od něhož umělec při své tvorbě musí vycházet. Pokud si konstruuje nebo používá kánon (vzorové rozměry), musí si uvědomit, že jde jen o jednoduché pravidlo, resp. pomůcku, že kánon vyjadřuje hodnoty pouze blízké průměru a že i dobrý kánon se nehodí na všechny případy, zvláště extrémní.

Proto už Albrecht Dürer, který se dlouho a podrobně zabýval studiem proporcí, upozornil, že v nauce o proporcích není jediný závazný kánon, nýbrž že je potřeba většího počtu proporčních schémat. Užívání kánonu nesmí nikdy umělce svést k šablonovitému znázorňování lidského těla, neboť jde pouze o technickou pomůcku, o hrubé schéma. Prakticky se proporce spíše cítí, než měří.

Značný význam má studium proporcí a užití správného kánonu zejména v sochařství, méně v malířství, kde záleží více na bezprosředním postřehu umělce, poněvadž malíř se setkává vždy s perspektivním zkreslením těla, čímž se aplikace kánonu stává někdy nemožnou. V historickém sledu bylo konstruováno velké množství kánonů, z nichž některý mnohé umělecké školy dosud užívají. Uvedeme zde ty, které nějakým způsobem souvisí se zlatým řezem.

Ondřejův kříž je kánonem římského stavitele Vitruvia. Podle něho se délka rozpjatých horních končetin rovná výšce těla a lze tudíž lidské tělo zakreslit do čtverce. Kolem této figury opsal kružnici, jejíž střed je v pupku, který se tím stal přirozeným středem, ne však půlícím bodem těla. Této tzv. Vitruviovy figury používal v renesanci Leonardo da Vinci a Albrecht Dürer.

Leonardo da Vinci si tento kánon upravil. Na obrázku proporční studie Ondřejova kříže mají obdélníky strany v poměru zlatého řezu. Ve stejném poměru jsou umístěny na lidské ruce kotníky a zápěstní kloub.

Adolf Zeissing prohlásil pravidlo zlatého řezu za zákon proporcionality. Podle něho je vzdálenost od temene k pupku ke vzdálenosti pupku od podložky ve stejném poměru jako tato vzdálenost k výšce těla. Zlatý řez platí podle něj pro všechny části těla (i pro končetiny), proto délka předloktí s rukou je k délce paže v témže poměru jako délka celé horní končetiny k předloktí s rukou. Jeho kánon je málo užívaný, protože má u figury kánonu tabulku, jejíž užití je dosti komplikované.

Francouzský architekt Le Corbusier (1887-1965) ve známé studii "Modulor" zformuloval nový proporční systém, který se opírá o míry člověka a princip zlatého řezu, který podle něj dává do souladu každou věc s celkem. Modulor je systém proporcí založených na poměrech výšky stojícího člověka a člověka se vzpaženou rukou. Každý úsek první série rozměrů je polovinou série druhé. Obě nakreslené do jednoho obrázku dávají rozdělení, kde mimo dělení v zlatém poměru nastává i půlení.

Modulor dal harmonickou zákonitost geometrie obrovským kvádrům z betonu, železa a skla, stal se základem moderní architektury.

Vyznavači zlatého řezu hledali oporu pro svá tvrzení v plánech architektur všech dob i slohů. Největší památník zlatého řezu vidí někteří badatelé v Cheopsově pyramidě.

Na schématickém obrázku řezu pyramidou si povšimněme pravoúhlého trojúhelníka STV. Úhel STV má 51°50´, což je přesně hodnota korespondující s úhlem v trojúhelníku o stranách

Ve skutečnosti je a : h = 0,785 a h : c = 0,786, což je shoda skutečně nápadná, ale její předpoklady jsou příliš umělé a neodpovídají citu tehdejšího obyvatelstva a stavu tehdejší geometrie.