Zatím co Pythagorova věta je všeobecně známá a seznamují se s ní žáci již na základní škole, pojem zlatého řezu ustoupil poněkud do pozadí a vymizel z našich učebních osnov. V době minulé však sehrál významnou úlohu, daleko přesahující rámec matematiky.

Kolem zlatého řezu vznikla celá návodná literatura, jak s jeho pomocí sestrojit nejkrásnější trojúhelník, nejkrásnější půdorys budovy, tělo o nejkrásnějších proporcích v celku i v detailech. Není prý dobrého obrazu bez vědomého či podvědomého užití zlatého řezu v jeho rozvržení a kompozici, obrazy a sochy starých mistrů lze pomocí zlatého řezu rozebrat do nejmenších plošek. A ještě daleko víc: bez důsledného použití zlatého řezu nevzniknou prý dobré housle ani dobré drama. Ba ani to nestačí - zlatý řez je kosmickým zákonem, projevujícím se i v přírodě například v anatomii rostlin, v chemii v krystalických strukturách a složení sloučenin, v astronomii, v polohách hvězd a planet...

Nejstarší matematické texty se dochovaly z civilizací starověkého Východu, z Egypta a Babylonu. Základními památkami egyptské matematiky jsou papyry. Rhindův papyrus, v poslední době častěji nazývaný Ahmesovým papyrem, podle písaře, který ho napsal někdy v období 1788-1580 př.n.l., když Egypt byl ovládán Hyksósy, obsahuje 84 úloh. Tento papyrus tvrdí, že "v pyramidách je utajen tajemný kvocient, nazvaný seqt". Tento seqt objevili pozdější Řekové.

Antický učenec Euklides (kolem 340-287 př.n.l.), autor věhlasných Základů, knihy, podle které studovalo geometrii nejedno pokolení, se zabýval úlohou rozdělit úsečku na délce tak, aby se její menší část měla k větší jako větší část k celku. Jde o rozdělení úsečky "ve středním a krajním poměru". Úloha z druhé Euklidovy knihy Základů zní: "Rozděl úsečku na dva díly tak, aby obdélník, jehož jedna strana je celá úsečka a druhá strana je jeden z dílů, měl stejný obsah jako čtverec nad druhým dílem." Na svou dobu je to úloha velmi obtížná, neboť ještě nebyla známa algebra.

Ve středověku a v období renesance, která se opírala o antickou kulturu, byli matematici tak okouzleni tímto poměrem, že byl nazýván "božským poměrem (divina proportio)" . Jeden z renesančních matematiků, Luca Pacioli, vydal roku 1509 pojednání nazvané "O božském poměru" s ilustracemi Leonarda da Vinci. Toto pojednání bylo vydáno v krásné úpravě znovu roku 1956. Obsahuje nesmírně zajímavý soubor příkladů výskytu poměru zlatého řezu v rovinných obrazcích i tělesech.

Německý malíř Albrecht Dürer ve svém spisu z roku 1528 rozvinul některé teoretické problémy nauky o proporcích. I zde se setkáváme s řadou zlatých řezů úseček a zlatých obdélníků.

Názvů "zlatý řez" a "zlatý poměr" se však začalo používat až v 19. století. Německý fyzik, psycholog a filozof Gustav Theodor Fechner tehdy proměřil několik set obrazů ve více než dvaceti muzeích evropských hlavních měst se závěrem, že názory o významu zlatého řezu nelze potvrdit. Jeho výsledky potvrdil dr. Miroslav Tyrš, který s mravenčí pílí proměřil spoustu antických soch a význačných staveb, avšak zlatý řez nenalezl.

Novější doba spojená s rozvojem moderních matematických disciplín vymezila uzavřené problematice zlatého řezu v rámci matematiky odpovídající místo a zbavila ji historického nánosu. I dnes má zlatý řez konstrukční užití, jak v planimetrii, tak ve stereometrii.